Když padají bi/ydla
Pták si na bidle udělal dobré bydlo. Když zafoukal vítr, obě bi/ydla spadla… Také už jste se setkali s touto jazykovou hříčkou, doplněnou o otázku, jaké i/y napsat v předposledním slově? A tušíte, jak si s ní poradit? Správné řešení je možná jiné, než byste čekali.
Bi/ydla, vi/ytí, ví/ýskání…
Na začátek je vhodné zmínit, že je tato hříčka poměrně rozšířená a velmi dobře ji znají i pracovníci Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Pokud do ní tedy zavoláte s očekáváním, že budou zaskočeni, opak je pravdou – telefonáty týkající se právě bi/ydel nebo obdobných případů jsou tam téměř na týdenním pořádku. Zmínkou o obdobných případech zároveň naznačuji, že není těžké vymyslet více vyjádření podobného typu. Kromě uvedeného se nabízí například:
- Nad vodním vírem létal výr. Oba ví/ýry jsem vyfotil.
- Víly vily věnce a psi vyli na měsíc. Když přišlo ráno, obojí vi/ytí ustalo.
- Sestra mi vískala ve vlasech, zatímco výskala. Požádal jsem ji, ať s obojím ví/ýskáním přestane.
- Při hře na schovávanou nechci být ten, kdo piká, ale ani pykat za to, že jsem se špatně ukryl. Jedno i druhé pi/ykání odmítám!
Budete-li si s češtinou chvíli hrát, jistě vás napadnou i další takové věty. Jaké i/y bychom ale měli v těchto situacích napsat? Jakkoliv prvoplánově nepochopitelné se to může zdát, správná odpověď je taková, že žádné – ve skutečnosti totiž větu nelze tímto způsobem vůbec poskládat, nedávala by smysl. Jak je to možné, když nám přece nic nebrání ji vyslovit?
I není y, t není d, mys není miss
V prvé řadě nám pomůže si uvědomit, že ačkoli i a y vyslovujeme stejně, jde o dvě rozdílné hlásky. Ještě ve 14. století je Češi rozlišovali i v mluveném projevu, rozdíl v jejich výslovnosti se začal stírat až někdy na začátku 15. století (což víme třeba i díky Janu Husovi, kterému se výslovnostní splývání obou hlásek nelíbilo a kriticky se o tom zmiňoval). Odlišná výslovnost i a y dodnes zůstala zčásti zachována ve slezských nářečích, důsledně mezi oběma hláskami nadále rozlišuje polština.
Výslovnost i a y v dnešní češtině splývá bez ohledu na tvar slova. Možná si ale ze školy vzpomínáte na tzv. párové souhlásky (b/p, d/t, s/z a další), které od sebe v určitých případech také nedokážeme výslovnostně odlišit – a to tehdy, když se vyskytují na konci slova. Přesto by nás ale nejspíš nenapadlo uvažovat o tom, že by se daly zaměňovat. Je nám například naprosto jasné, že existuje rozdíl mezi slovy plod a plot, i když v základním tvaru u obou na konci vyslovujeme [t]. Zřejmě bychom se nesnažili říkat: Na stromě rostl plod a před stromem stál plot. Když zafoukal vítr, jeden i druhý plod/t spadl. Kdybychom se totiž pokusili místo toho použít formulaci oba plod/ty spadly, nedovolila by nám to už ani výslovnost – rozdíl mezi d a t je tu jasně patrný. Je tedy zřetelné, že jde o dvě rozdílná slova, která sice v některých tvarech znějí stejně, ale sloučit do jednoho je nelze.
Plod a plot jsou rozdílné věci.
Tento poznatek nám jasně signalizuje, že i když něco stejně vyslovujeme, neznamená to, že to můžeme jednoduše spojit. Ještě více se to projeví tehdy, když se zápis stejně znějících slov liší výrazněji a zároveň mají i vzájemně odlišné skloňování. Shodneme se jistě na tom, že slova mys a miss se v 1. pádě jednotného čísla vyslovují stejně. Určitě bychom se však nepokoušeli formulovat takovouto dvojici vět: Miss České republiky navštívila mys Dobré naděje. Než se však na něm stihla vyfotit, obě/oba miss/mysy spláchla vlna.
Bydlo a bidlo jsou jako obydlí a tyč
Tím už se dostáváme k tomu, že podobně jako plot a plod nebo mys a miss jsou i bydlo a bidlo vzájemně různá slova s rozdílným významem, která nelze spojit do množného čísla jen proto, že mají stejnou výslovnost. Jak bylo řečeno, nedává to smysl – je to stejné, jako kdybychom řekli: Pták si na tyči udělal dobré obydlí. Když zafoukal vítr, obě tyč/obdylí spadly. Mezi oběma výrazy tedy musíme rozlišit. Slova, která stejně vyslovujeme, ale různě zapisujeme, mají i své odborné pojmenování: nazývají se homofony.
Nejen pravopisně, ale i významově smysluplný zápis výše uvedených vět by tedy byl takovýto:
- Pták si na bidle udělal dobré bydlo. Když zafoukal vítr, bidlo i bydlo spadlo.
- Nad vodním vírem létal výr. Vír i výra jsem vyfotil.
- Víly vily věnce a psi vyli na měsíc. Když přišlo ráno, vití i vytí ustalo.
- Sestra mi vískala ve vlasech, zatímco výskala. Požádal jsem ji, ať s vískáním i výskáním přestane.
- Při hře na schovávanou nechci být ten, kdo piká, ale ani pykat za to, že jsem se špatně ukryl. Pikání i pykání odmítám!
Pokud už se nechceme vzdát toho, abychom pro obě slova použili společný výraz, nabízí se druhová číslovka obojí – tedy obojí spadlo, obojí jsem vyfotil, obojí ustalo atd.
To ovšem neznamená, že jsou tyto jazykové hříčky hloupé. Čeština je kouzelný jazyk, který přímo vybízí k tomu, abychom si s ním hráli a tím o něm přemýšleli. Veškeré takovéto úvahy nám pomáhají pochopit způsob jeho fungování, které nebývá vždy očekávatelné a přímočaré, jak popisuji i ve své sérii článků o častých chybách. Píšete-li nějaký text určený ke zveřejnění a chcete-li mít jistotu, že vám ho žádná záludnost češtiny nepokazí, nabízím vám jeho profesionální korekturu. Pro více informací klikněte na tlačítko níže.
Ilustrační obrázky byly převzaty z volné fotobanky www.pixabay.com, konkrétně z těchto adres: