Jak nám v ÚJČ upekli štrůdl aneb Kde se vzalo „ů“?
Ne, dnešní článek nebude o tom, jak jsem se skupinou dalších korektorů navštívil Ústav pro jazyk český a tam nás pohostili sladkým moučníkem. Zamyslím se nad jednou pravopisnou změnou, se kterou tato instituce nedávno přišla, a nad historií jednoho písmene. Pohodlně se usaďte, bude to dnes velmi dlouhé, avšak věřím, že obohacující čtení.
Je libo covidovou hranolku?
O Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český jsem se ve svých předchozích článcích už několikrát zmiňoval. Je to slovník i mluvnice v jednom a spravuje ji ta nejpovolanější instituce, která ohledně češtiny a jejího používání existuje. Nejspíš nikdo z lidí majících ve své profesi co do činění s obratným a správným užíváním češtiny si bez ní nedokáže svou práci představit. Skvělým pomocníkem je ostatně pro kohokoliv, kdo váhá, jak se co správně píše či říká.
Tak jako se přirozeně mění jazyk, nezůstává neměnná ani Příručka a průběžně se aktualizuje. Coby reakce na jazykový vývoj do ní stále přibývají nová slova a nové přípustné slovní tvary. V roce 2020 byla například Příručka obohacena o slovo covid-19 a o odvozeninu covidový; v únoru letošního roku byl uznán za spisovný ženský rod u slova hranolka ve významu jídlo (do té doby byl náležitý pouze mužský hranolek – jako malý hranol). To není rozhodně nic špatného, naopak má v tomto internetový zdroj velkou výhodu oproti tištěným. Ty totiž měnit nelze, zůstává v nich tedy uchovaná podoba jazyka z roku jejich vydání a v průběhu let se stávají čím dál méně použitelnými. Že jsou aktualizace potřeba, je nesporné – čeština se vyvíjí neustále a snaha jazyk za každou cenu konzervovat by jej všem nevhodně vzdálila.
Přijaté změny ovšem musejí být účelné – nejen reagovat na soudobé trendy, ale také zjednodušovat nebo naopak obohacovat jazykový systém. Ty výše zmíněné takové jsou. Přijetím slov covid-19 a covidový ÚJČ reagoval na dobovou situaci, ve které veškerá zpravodajská média referovala o pandemii a tyto výrazy se tak staly součástí naší spisovné slovní zásoby i fakticky. Tvar hranolka se prosadil nejen proto, že mnoho lidí si příbuznost se slovem hranol neuvědomuje – také plní významově rozlišovací funkci, označuje výlučně jídlo, zatímco hranolek je zkrátka malý geometrický útvar.
Jednou z aktualizací, které do IJP letos pronikly, je ale i uznání podoby slova štrůdl s hláskou ů uprostřed. Dosud bylo přípustné psát pouze štrúdl, nyní jsou možné obě varianty. Tato změna se mi příliš nelíbí, přitom důvodem není žádné staromilství. Na první pohled možná není zřetelné, čím je natolik jiná. Mnozí z vás ostatně možná ani netušili, že slovo štrúdl by se mělo psát s čárkovaným, a ne s kroužkovaným ú/ů – vždyť je to přece uprostřed slova a tam je ů správně. Jenže ono je to s těmi účky poněkud složitější.
Odkud máme „ů“
Ve 2. třídě základní školy se jasně učíme: na začátku slova píšeme ú (úkol, úklid, údolí), zatímco ve slově a na jeho konci píšeme ů (kůň, hrůza, dolů). Že toto pravidlo tak úplně neplatí, zjišťujeme ale hned vzápětí – paní učitelka říká, že existují jakési výjimky, pokud jde o slova kúra (ve smyslu léčebná procedura), túra a ocún. Později se navíc dozvídáme, že ů nepíšeme uvnitř slova tehdy, pokud to slovo vzniklo přidáním nějaké předpony (zúčastnit se, trojúhelník, neúměrný). Abychom však pochopili pravý důvod, proč někde píšeme ú a někde ů, musíme se ohlédnout do středověku.
Ve staročeštině neexistovala slova kůň, Bůh nebo můj – místo toho Češi říkali kóň, Bóh a mój. První změna přišla ve 14. století – ve výslovnosti došlo k tzv. diftongizaci, tedy nahrazení jedné hlásky dvěma. Všude tam, kde se dříve uvnitř nebo na konci slova vyskytovalo ó, se nově začalo objevovat uo, říkalo se tedy kuoň, Buoh a muoj. Když zabrousíme do slovenštiny, můžeme si všimnout, že v ní zůstaly tyto podoby zachované a dvojhláska uo se v ní dnes zapisuje pomocí znaku ô – kôň, Bôh, môj.
V češtině tím však proměny neskončily a pravděpodobně během 15. století se odehrála monoftongizace – ze dvou hlásek se stala opět jedna, ovšem jiná než předtím. Z dvojhlásky uo se postupně vytratilo o, zatímco u získalo dominanci a prodloužilo se. Nakonec tak vznikly dnes známé podoby kůň, bůh nebo můj. To je také důvod, proč nám dnes sice ve stáji stojí kůň, ale ven vyvádíme koně, na nebi je Bůh, ale modlíme se k Bohu, ten předmět je můj, ale ta věc je moje atp. Dlouhé ó se dnes v češtině vyskytuje velmi vzácně – právě proto, že ve většině případů se změnilo nejprve v uo a posléze v ů.
V době, kdy změna probíhala, však bylo stále zvykem psát všude tam, odkud mizelo uo, tato slova postaru, ačkoli výslovnost tomu již zřejmě neodpovídala. Napravil to až tzv. bratrský pravopis, který se ustálil v listech vydávaných Jednotou bratrskou na přelomu 16. a 17. století. Právě v něm se začalo na místech, kde se vyslovovalo již spíše ú, ale dosud psalo uo, uplatňovat ů. Kroužek zde reprezentoval mizející (nebo již zmizelé) o. Psaní ů se tak ustálilo ve slovech, v nichž se odehrál popsaný proces.
To je tedy celá historie, jak čeština přišla ke kroužkovanému ů. Znamená to zároveň, že základní podoba dlouhého ú je ta s čárkou – znak ů píšeme v těch slovech, do kterých se dostal výše uvedeným způsobem, vlivem jazykového vývoje z ó. Všude jinde bychom měli správně psát ú – na počátcích slov a slovních kořenů, v cizích slovech i v citoslovcích (bú, vrkú apod. – ačkoli i zde už ÚJČ připouští dvojí pravopis).
Problém se štrůdlem
Štrúdl ale není původem české slovo, pochází z němčiny (z původního Apfelstrudel) a do češtiny se dostalo až v novověku. Neexistuje tedy logický důvod, proč by se v tomto slově mělo psát ů. V češtině nikdy nebyl žádný štródl ani štruodl. I Slováci by se na nás divně koukali, kdybychom před nimi začali mluvit o štrôdlu – správné označení tohoto moučníku v jejich jazyce je štrúdľa.
Ačkoliv to tak tedy na první pohled možná nevypadá, tato změna ve skutečnosti systém nezjednodušuje, ale narušuje. Neodstraňuje výjimku, nýbrž přidává další – a to nijak dobře odůvodnitelnou.
ÚJČ argumentuje tím, že podoba s ů je rozšířená a že slovo již zdomácnělo, tyto argumenty se však dají jednoduše zpochybnit. Pokud by se za uznatelný důvod, proč nějakou pravopisnou podobu určitého slova akceptovat, dala považovat jen její rozšířenost, pak by bylo možné kodifikovat i jiné četně se vyskytující chyby, jednoduše proto, že jsou časté. Kdybychom tento argument uplatnili do důsledku, štrůdl by se mohl stát pouze precedentem dalších nesystémových změn a jakákoli pravidla pravopisu by pak postupně pozbyla smyslu.
Ani zastřenost cizího původu slova nepovažuji za dostatečný argument – ignoruje se tím, proč v původem českých slovech ů píšeme. Jestliže je ů pouze zvláštní variantou ú, která má signalizovat určitou historickou změnu, nedává smysl psát ho kdekoliv, kde to tak není. Na historickém principu je přitom do značné míry postavený třeba i pravopis i/y – rovněž tyto hlásky zapisujeme v češtině podle toho, kde to má důvod z historického hlediska, ne podle toho, že část uživatelů češtiny jejich pravopis neovládá.
Nezbývá pochopitelně než úpravu respektovat a pravopisnou podobu štrůdl nově začít připouštět. Doufejme, že další pravopisné a gramatické aktualizace, do kterých se ÚJČ pustí, budou nadále opět systémové a skutečně zjednodušující (osobně by se mi například zamlouvalo, aby byla za správnou uznána podoba slova scenárista s dlouhým é, jelikož pro to krátké zde neexistuje zcela jasné odůvodnění). Jakkoliv kroky vedoucí k aktualizaci jazyka a přizpůsobení jeho současnému způsobu užívání vítám, uplatňovat při nich jazykový cit a systémový přístup považuji za důležité. Když se kácí les, létají třísky – na druhou stranu bychom se měli snažit nevylít s vaničkou i dítě.
Ilustrační obrázky byly převzaty z volné fotobanky www.pixabay.com, konkrétně ze stránek:
https://pixabay.com/cs/photos/kusy-hospod%c3%a1%c5%99sk%c3%bd-dv%c5%afr-kol%c3%a1%c4%8de-bonb%c3%b3n-4118504/
https://pixabay.com/cs/photos/hranolky-bramborov%c3%a9-hranolky-j%c3%addlo-779292/
https://pixabay.com/cs/photos/b%c3%adl%c3%bd-k%c5%af%c5%88-louka-jaro-k%c5%af%c5%88-zv%c3%ad%c5%99e-3419146/